Adventní čekání

Adventní období je asi jedním z nejkrásnějších úseků liturgického roku. Jeho poetická krása zřejmě spočívá v jedné prosté, ale hluboké skutečnosti – těšíme se od dětských let na Vánoce. Může to znít banálně, ale znamená to, že máme zaměřený pohled k věcem budoucím, přicházejícím. Radostně totiž očekáváme příchod Boha. Tímto jednoduchým popisem adventu ovšem definujeme samotnou podstatu křesťanství jakožto stav očekávající Boha. Křesťan je tedy člověk adventní. Krásně to vystihl slavný německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer, mučedník nacistické totality: „Vězeňská cela je docela dobré přirovnání pro adventní situaci. Člověk doufá a dělá to či ono – dveře jsou zavřeny a mohou být otevřeny jenom z venku.“

Křesťanské očekávání se vyznačuje důvěrou a radostí. Nechceme se nechat ovládnout „blbou náladou“ a neustálou nespokojeností s tím či oním. Advent se pro nás stává výzvou, abychom opět své křesťanství prožívali „z gruntu“, což znamená právě adventně, s pohledem upřeným k přicházejícímu láskyplnému a pokornému Pánu. Křesťan je tak člověkem velké naděje ve věci budoucí. Nemůžeme však zastřít, že máme někdy pocit tísnivé a šedé vězeňské cely, ze které se však nechceme osvobozovat sami, nýbrž chceme s trpělivostí čekat až On otevře dveře a vyvede nás na světlo. Jde o to, nepřestat v temnotě doufat – očekávat.

Přeji všem, aby nám i letošní adventní období napomohlo být více adventními křesťany, kteří si neponechávají radost z očekávání jenom pro sebe a kteří se upřímně těší na Vánoce – oslavu přicházejícího Boha, otvírajícího i ty nejtemnější cely našeho já.

Požehnaný advent i čas vánoční přeje vám všem i vašim blízkým P. Jan Hamberger