Stojí to za to ??!

Kdo alespoň jednou vystoupil na nějakou vyšší horu, zakusil pravděpodobně dva protikladné pocity. Ten první nastává při náročném stoupání a je spojen s lidskou pohodlností, omezeností. Do mysli se vkrádá otázka po smyslu této námahy: „Stojí to za to? Namáhat se? Neriskuji zbytečně? Nevzdám to?“

Druhý pocit nastává v okamžiku, kdy jsem se nenechal ovlivnit prvním pocitem a dosáhl kýženého vrcholu: „Stálo to za to! Překonal jsem svou lenost, strach! Nádherná odměna za námahu v podobě úchvatných výhledů!“ Zaplavuje mě euforie, radost z dosaženého, radost z toho, že jsem se nenechal ovlivnit prvním pocitem.

Kdo však nechce zdolat v životě pouze jednu horu, ví velmi dobře, že  nemůže přepínat své síly, musí mít respekt před samotnou horou, před počasím, musí brát ohled na druhé...., a tak mnohá hora zůstane nedobyta. Přesto mohu pociťovat radost, že jsem překonal opět sám sebe, že jsem nepodlehl své přílišné ctižádosti.

Nastává doba postní a otázka může znít stejně: „Stojí to za to?“ Má cenu zabývat se nějakou dobou postní? Namáhat se? Podstupovat nějaká omezení? Nikomu tím přeci nepomohu. Pocit, že se v mém životě stejně nic nezmění, mne může naprosto znehybnit.

Mohu jako při výstupu na vysokou horu zůstat u tohoto prvního pocitu a nikdy nezakusit „vrcholovou“ radost. Také se ale mohu překonat, jít dál a zakoušet, že vrchol, který je před námi, za dobou postní, jsou Velikonoce. V těchto svátcích však nejde pouze o oslavu, ale o to, že mohu věřit, že jsem Bohem milován, že On je skutečně mým Otcem, zjevující svou lásku na kříži Ježíše Krista. V jeho Vzkříšení mohu i já prožívat radost z vítězství nad vším zlem, nad svým hříchem.

V době postní nejde o duchovní fitness, duchovní kulturistiku, dokazování toho, kdo dojde dál. Jde o to, abych prožíval víc a víc, že nezáleží tolik na mně, ale na Něm. Skrze namáhavý výstup chci chápat, že odložím-li svou masku soběstačnosti, mohu se radovat z Jeho lásky. Námaha znamená odkládání sebe do Boha. Tak jako při výstupu v horách nejde nakonec o to, kdo dosáhl cíle, ale o to, abych zakusil radost a sounáležitost s přírodou, Stvořitelem. Doba postní je tedy dobou odkládání iluzorních představ o své dokonalosti a soběstačnosti, ale i takových mínění, že za nic nestojím, že jsem budižkničemu. Je to skutečně náročný výstup, ve kterém však nejsem sám, Ježíš mě stále vede a nikdy neopustí. Nenechme se odradit, nezůstávejme u prvního pocitu, jděme společně dál. Vrchol je sám Bůh a prožívání sounáležitosti s Ním.  

A to přeci stojí to za to!!!

P.Jan Hamberger